3

Riikka Pelo

Vendlin sen

Z vody stoupá ohromné černé zvíře. Veliké jeskyně jeho nozder se rozechvívají. Jsou červené jako lososí maso. Dne ubývá a bere s sebou jména, která rozdal, a v černočerné tmě nelze rozeznat tvar zvířete. Je to los, jelen nebo kůň? Je z rodu zvířat nebo cos divnějšího? Běží černou vodou, kopyta tápou vzduchem a vtom je slyšet píseň, prazvláštní slova. Nikdo nevidí, kam zvíře běží, ani to, co mu sedí na zádech a zpívá, písek ve vlasech. Vlasy zakryjí Měsíc a Slunce a proud je popadne do náruče, vede k příkrým srázům, dolů vodopádem, zubem vodopádu, padající voda, běloboké šupinaté ryby. Voda vede, vede, veď veď, zašeptá, a zvíře běží, proráží houštinu beze světla, na zádech on, z vody vzešlý, do vody vrácený, do klubka stočený.

Riikka Pelo: Taivaankantaja. Teos, 2006.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s